Zabaleno

Asi před týdnem jsem vytáhla svůj polštářek pro štěstí, který jsem kdysi dostala od manžela a v obou předchozích případech jsem si ho brala s sebou do porodnice. Bylo to hrozně příjemný, mít s sebou něco, co mi připomínalo domov. Polštářek, chudák, ale dostal za ty roky zabrat a já uznala, že v tom roztrhaném obale už další pobyt na šestinedělí nezvládne.

Nejdřív jsem sondovala v Ikea, jestli se dá koupit nový. Bohužel, už se nevyrábí. A tak mě napadlo zkusit Hacuboku! Polštářky téhle značky jsem už pěkně dlouho obdivovala u kamarádek, které je měly doma ležérně pohozené na svých pohovkách. Posléze jsem zjistila, že Hacuboku vytváří jedna mladá maminka z Letné, a tak mi ta značka začala být čím dál víc sympatická. Jenže, žádný polštářek jsem nepotřebovala.

Až do teď! Chopila jsem se tedy šance a hned vyťukávala zprávu přes Instagram, jestli by nebylo jedno malé Hacuboku na můj polštářek k mání. Nejlépe co nejdřív, protože bez něj rodit nemůžu, že jo. A ouha, bylo, ale ne můj rozměr. Naštěstí tvůrčí a “maminkovské” sympatie byly na obou stranách a milá autorka téhle japonské krásy mi nabídla, že mi jej ušije na míru, přestože už na zakázku standardně nešije.

A tak se mi včera večer objevil v rukou můj první Hacuboku polštářek. Hřejivě žlutý, s potiskem poeticky nazvaným Prší a v naprosto dokonalém rozměru přesně padnoucím na můj polštář pro štěstí. S klukama už se vsázíme, jestli se Vilma narodí, když bude svítit jasně žluté slunce. Nebo když bude pršet. Milan říkal, že možná budu duha. Uvidíme. Každopádně já mám zabaleno!

Léto 2016. V břiše František. Vzadu na kufříku polštář pro štěstí v původním povlaku.

Asi o 3 dny později...