Asi před týdnem jsem vytáhla svůj polštářek pro štěstí, který jsem kdysi dostala od manžela a v obou předchozích případech jsem si ho brala s sebou do porodnice. Bylo to hrozně příjemný, mít s sebou něco, co mi připomínalo domov. Polštářek, chudák, ale dostal za ty roky zabrat a já uznala, že v tom roztrhaném obale už další pobyt na šestinedělí nezvládne.
Nejdřív jsem sondovala v Ikea, jestli se dá koupit nový. Bohužel, už se nevyrábí. A tak mě napadlo zkusit Hacuboku! Polštářky téhle značky jsem už pěkně dlouho obdivovala u kamarádek, které je měly doma ležérně pohozené na svých pohovkách. Posléze jsem zjistila, že Hacuboku vytváří jedna mladá maminka z Letné, a tak mi ta značka začala být čím dál víc sympatická. Jenže, žádný polštářek jsem nepotřebovala.
Až do teď! Chopila jsem se tedy šance a hned vyťukávala zprávu přes Instagram, jestli by nebylo jedno malé Hacuboku na můj polštářek k mání. Nejlépe co nejdřív, protože bez něj rodit nemůžu, že jo. A ouha, bylo, ale ne můj rozměr. Naštěstí tvůrčí a “maminkovské” sympatie byly na obou stranách a milá autorka téhle japonské krásy mi nabídla, že mi jej ušije na míru, přestože už na zakázku standardně nešije.
A tak se mi včera večer objevil v rukou můj první Hacuboku polštářek. Hřejivě žlutý, s potiskem poeticky nazvaným Prší a v naprosto dokonalém rozměru přesně padnoucím na můj polštář pro štěstí. S klukama už se vsázíme, jestli se Vilma narodí, když bude svítit jasně žluté slunce. Nebo když bude pršet. Milan říkal, že možná budu duha. Uvidíme. Každopádně já mám zabaleno!
![]() |
Léto 2016. V břiše František. Vzadu na kufříku polštář pro štěstí v původním povlaku. |
![]() |
Asi o 3 dny později... |
Žádné komentáře:
Okomentovat